Laco Takács: Před spaním jsem si takový scénář odehrával v hlavě
Ladislav Takács se po sérii vleklých zranění vrátil na hřiště a ihned v zápase s Olomoucí zaznamenal vysněný gól. O své cestě zpátky i tomto klíčovém momentu sobotního utkání mluvil s novináři na tiskové konferenci.
Jak se seběhl ten gól?
Myslím, že to bylo po standardce, po rohu, zůstali jsme tam. Odrazilo se to nějak na střed, pak šel míč na pravou stranu, centr zpátky a tam jsem číhal já. Naštěstí mě to trefilo.
Návrat po zranění korunovaný rozhodujícím gólem v 94. minutě. Může to být ještě lepší?
Už jsem to říkal po zápase. Určitě jsem si to nemohl představovat líp. Je pravda, že jsem si takový scénář vizualizoval, ale úplně jsem nevěřil, že je to možné.
Jaké byly pokyny, když tě trenér posílal na hřiště?
Šel jsem místo Bílčuse na střed, vyslechl jsem si pokyny na standardky. Nebyl čas moc jinak spekulovat co dál.
Jak prožíváš celkově ten návrat? Bylo to martyrium, povedlo se to v 17. kole.
Nepředpokládal jsem, že budu marodit takhle dlouho. Ta práce se vyplatila, jsem rád že jsem zpátky na hřišti. Věřím, že mám to nejhorší za sebou a čeká mě jen to lepší.
Co tam bylo všechno za zdravotní komplikace?
Trápil jsem se, na začátku přípravy jsem si udělal sval. Vyléčil jsem se po měsíci, naskočil do zápasu za béčko, a hned první trénink poté jsem si zlomil zánártní kůstku. To mě vyřadilo znovu na asi dva měsíce. Nějak jsem s tím laboroval a až doteď jsem se do toho dostával.
Teplicím to začíná jít. Do toho se asi naskakuje lépe…
Vzal jsem si příklad z Knápy, který se také vrátil po dlouhém zranění a hned dal gól.
Mluvil jsi o vizualizaci toho gólu to máš od psychologa, nebo to probíhá před spaním?
Většinou před spaním, je to tak. Odehrával jsem si ten scénář v hlavě.
Kde jsi sbíral stále sílu na to se zvedat?
Furt jsem si věřil, že se to dá dokázat. Můj kamarád Béřa (Jan Bořil - pozn. aut.) měl to stejné a vidím ho, jak lítá na hřišti. On byl mým vzorem, stále jsem měl víru, že se to ještě dá.
Nebyl tam tedy moment, kdy sis říkal, že už na to nemáš?
To byl, lhal bych, kdybych řekl, že ne. To tak bývá, byl jsem mimo dlouho, a bylo to nahoru dolů. Vždycky jsem se vrátil, byl jsem na tréninku, a měl vidinu, že budu v zápase. Pak přišlo nějaké zranění. To mě dost žralo, ale tak po třech dnech jsem se pokaždé oklepal. Hledal jsem si v sobě motivaci, věřil jsem, že se zvládnu vrátit.
Jak ti pomohlo teplické prostředí? Znáš to tu, pan Frťala má lidský přístup. Jak ti tu pomáhali?
Byla to jedna z věcí, proč jsem chtěl do Teplic jít a nakonec přišel. Trenéři i celý realizák věděli, co mám za sebou. Všichni jsme tušili, že to s mým návratem bude pomalejší. Díky tomu prostředí byl ten návrat jednodušší. Jsem nesmírně vděčný, nechci vynechat ani fyzioterapeuty a další lidi kolem. Všem patří obrovský dík.
Jak to zařídit, abys to teď nepřepálil?
Budeme pokračovat ve stejném režimu, své tělo už za tu dobu znám. Máme nastavený trend.
U té branky tě to jen tak netrefilo, ty sis ten míč našel. Dostal jsi se tam přes Dohnálka, jaké jsi při tom měl pocity?
Samozřejmě sem cítil, že ve vápně může být nebezpečný, když měl Sedy na křídle balón. Šel jsem do vápna a věřil jsem mu, že mě najde. Viděl jsem, jak to dávám o zem a brankář na to nedosáhl. Byla to obrovská euforie, ani neumím popsat, co jsem měl v hlavě. Kluci pak na mě naskákali, na tribuně jsem viděl mou rodinu. Skvělé pocity.