Pavel Verbíř ml.: Bylo to krásné a dojemné!
Teprve podruhé v historii české nejvyšší soutěže se na trávníků objevili otec a syn. Na hradecký rod Černých navázali tepličtí Verbířové. V závěru zápasu se Slováckem si spolu oba Pavlové zahráli deset minut, zatímco pro staršího to byly poslední minuty v ligové kariéře, pro mladšího to byl úvod kariéry v dospělé kategorii.
Jaká byla nervozita?
"Samozřejmě nervozita byla, ale hned po první přihrávce, která se podařila, to ze mě spadlo a hrál jsem uvolněně."
Hned jste tam s tátou předvedli pěkný ťukec, to bylo něco natrénovaného z domova z obýváku?
"To spíš vyplynulo ze hry, byla škoda, že ta další přihrávka nevyšla, protože bych potom šel už asi sám."
Jaké to vůbec bylo sejít se s tátou na hřišti?
"Bylo to krásné! Zahrát si s tátou v jednom týmu, to jsem si vždycky přál a dneska se mi to podařilo."
Jaké byly pocity, když potom v 90.minutě střídal?
"Bylo to strašně dojemné, uvědomil jsem si, že příště až půjdu na fotbal, že taťka už tam hrát nebude."
Ty jsi od něj převzal kapitánskou pásku, to bylo taky předem domluvené?
"Nene, to vůbec nebylo domluvené, táta jí dal Vlastovi Vidličkovi a ten mi jí předal. Po zápase říkal, že to bude hnedka zápisné."
To bude asi pěkný poplatek do klubové kasy. První start, k tomu hned kapitán...
"Je toho moc!" (smích)
Jak vzniklo vůbec číslo 27? Měl jsi mezitím plus, aby to evokovalo také devítku, ale nepřicházela v úvahu třeba 99?
"To vůbec ne, když jsem přišel poprvé do kabiny, tak mi kustod pan Semerád dal dvacetsedmičku s tím, že mi mezi to dá ještě plus a kdo bude chytrý tak sám uvidí, že to je taky vlastně devítka."
Rozhodčí s tím plusem problémy nedělali?
"Ptal jsem se pana Skýpaly (vedoucí mužstva - pozn.autora), jestli s tím můžu hrát, on se raději optal rozhodčích a ty to povolili."
Bylo vidět, že jsi tam s rozhodčím Bílkem prohodil i pár slov při čekání na výkop, co ti říkal?
"Ptal se mě, jestli jsem nervózní, tak jsem mu říkal, že po té první přihrávce už ne."