Baráž o udržení v 2. lize žen pohledem trenérky Markéty Vlastníkové
Teplické ženské áčko se v baráži po výsledcích 1:1 a 3:2p zachránilo a příští rok bude pokračovat v 2. lize žen. Sezonu, ve které ženy zaznamenaly tři výhry, čtyři remízy a třináct proher musel rozhodnout právě již zmíněný dvojzápas. Jak se na celou sezonu zpětně dívá hlavní trenérka ženského áčka a jak hodnotí úspěšnou baráž se dozvíte v rozhovoru níže.
Do jarní části jste šli s jasným cílem, uhrát co nejvíce bodů a vyhnout se baráži. Proč se to nepovedlo?
Přestože jsme do jarní části sezóny vstupovali s poměrně výrazným bodovým odstupem, věřili jsme, že při maximálním nasazení všech hráček je v našich silách zvládnout zbytek základní části včetně nadstavby a opustit poslední místo tabulky. V této části sezony se nám povedlo získat 10 bodů, což je oproti zisku z podzimu značný rozdíl, ale k naplnění našeho cíle to nakonec nestačilo. Z mého pohledu rozhodly nezvládnuté zápasy s přímým konkurentem v boji o záchranu Duklou Praha. Zisk 1 bodu ve třech utkáních proti Dukle na jaře prostě k přímé záchraně stačit nemohl.
Do baráže jste dostali tým Bohemians Praha, se kterým jste hráli již podzimní pohárové utkání, které skončilo prohrou Teplic. Jak jste se na soupeřky připravovali?
Pohárové utkání jsme odehráli v poměrně improvizované sestavě, takže z tohoto výsledku nebylo možné dělat žádné relevantní závěry. Přesto nám paradoxně tento nepovedený zápas v přípravě na baráž pomohl. Měli jsme představu o stylu hry soupeřek, jejich slabých či silných stránkách a kvalitě některých hráček. Příprava byla standardní, akorát jsme se ve větší míře soustředili na nácvik obranných standardních situací a zvládání rychlých protiútoků, což byly evidentně hlavní zbraně soupeřek.
Jak jste vnímali vaše šance na udržení po prvním zápase, který skončil 1:1 na půdě hostujícího týmu?
Po prvním zápase na půdě Bohemians Praha jsme věděli, v čem je hlavní síla soupeře a měli představu o způsobu, jak jí eliminovat. Byli jsme přesvědčeni, že když tohle zvládneme a zlepšíme finální fázi v útoku, tak nám v domácím prostředí udržení ve 2. lize nemůže uniknout.
Penaltový rozstřel vyzněl jasně pro Teplice v poměru 4:1, jaké ale byly pocity po vyrovnávacím gólu, který vstřelily soupeřky v nastavení. Věřila jste, že po takovém šoku penalty zvládnete?
Samozřejmě, že to bylo velké zklamání a chvilková frustrace, to je přirozené a tomu se nelze vyhnout. Ale bylo potřeba to rychle hodit za hlavu, soustředit se na zbytek utkání, motivovat, a hlavně psychicky podpořit hráčky. Ač neradi, připouštěli jsme i scénář, který nakonec nastal, takže jsme nic nepodcenili a střelbu pokutových kopů v týdnu nacvičovali. Tudíž, i když jsou penalty vždy tak trochu loterie s nejistým koncem, já jsem holkám plně věřila a vůbec jsem si nepřipouštěla, že by je nezvládly. V týmu na to máme dost zkušených hráček a doplnili jsme je o několik dorostenek, které jsou ze své soutěže na penaltové rozstřely zvyklé. To mi dodávalo velkou naději, ale musím poctivě přiznat, že ke klidu jsem v té chvíli měla hodně daleko. Trochu mě mrzí, že soupeřky svůj neúspěch v baráži neunesly a jeho příčiny ve veřejných vyjádřeních hledaly všude jinde, jen ne ve svých schopnostech a v předvedeném výkonu na hřišti.
Závěrem bych moc ráda poděkovala všem lidem, kteří nás, i přes ne vždy povedené výkony, celou sezónu vytrvale podporovali. Jejich podpory si moc vážíme a věřím, že v příští sezóně jim dáme více důvodů ke spokojenosti.