Robert Jukl: V boji o záchranu se bude počítat každý bod

K zranění došlo v generálce na ligu. Co se stalo?
Bylo to dost smolné. Hráli jsme v Turecku s Rapidem Vídeň, asi v desáté minutě jsem si přisedl nohu. Odnesly to vazy v kotníku. Bolelo to jak čert. Hned jsem si říkal, že je to špatné, že to nebude klasické nakopnutí. Já jsem si totiž nejdříve myslel, že je to noha, do které mě soupeř kopl, ale byla to ta druhá, kterou jsem si přisedl. Natrhl jsem si u kotníku vaz, hned jsem nemohl chodit.

Jak se zranění hojilo?
První týden mě to bolelo i při chůzi. Dostal jsem pevnou ortézu na chození, měl jsem to dost oteklé. Pan doktor Neckař z toho vytáhl hodně tekutiny, píchal mi do toho místa kortikoidy na hojení a zlepšení.

Měl jsi v minulosti nějaké podobné zranění?
Takhle vážné zranění jsem měl poprvé. Já nikdy s kotníkem problémy neměl, vazy jsem měl dobré.

Jak jsi snášel psychicky celou tuhle událost?
Docela se to táhlo. Ale dalo se to zvládnout. Kdybych musel na operaci, třeba kdyby to bylo podobné zranění, jaké měl v minulosti Tomáš Kučera, tak by to bylo mnohem horší, protože by pauza byla delší. Ale nevěděl jsem na začátku, co od toho čekat. Doktor říkal, že to bude na tři čtyři týdny, že uvidíme. Nakonec to bylo delší. Ale pořád to nebylo tak strašné, člověk za tu dobu z toho nevypadne.

Jak jsi využil tu pauzu? Posiloval jsi vršek?
Přesně tak. Mohl jsem chodit jen do posilky, nešlo dělat nic jiného. Z toho vršku se pak dá čerpat do konce sezony, když se to dobře naposiluje. Ale je celkem otravné, když člověk nemůže nic jiného. Pak už mě posilka tolik nebavila, i když jsem věděl, že to musím absolvovat. Už jsem prostě chtěl být s týmem, s míčem. Zhruba v půlce jsem mohl začít šlapat na kole. A i když nejsem nějaký milovník kola, tak jsem byl rád za zpestření.

V tréninkovém procesu jsi tedy tak dva, tři týdny?
Tak dva. Začal jsem postupně tým kolem, pak jsem začal zvyšovat dávky. Postupně jsem začal vyklusávat, ale trošku mě to při tom bolelo. Nebolel mě celý vaz, který jsem si poranil, ale celý ten kotník. To proto, že byl zatuhlý, nerozhýbaný. Začal jsem proto dělat stabilizační cviky s naším fyzioterapeutem Ráďou Štolem. Rozhýbali jsme to. Minulý týden už jsem byl na střídačce, ale trošku jsem to ještě cítil. Teď už je vše v pořádku.

Jak jsi prožíval, když se týmu nedařilo?
Trápilo mě to, nemohl jsem nijak pomoct, jen přát klukům hodně štěstí. Výsledky nebyly dobré, i když herně to místy nebylo tak špatné. Bohužel jsme měli i smůlu. Věřím, že to půjde nahoru.

Teď ale jedete na Spartu, což je rozjetý soupeř...
Bude to opravdu těžký soupeř, těžké utkání. V těchto zápasech můžeme jen překvapit, což my proti silným umíme. Ale lámat se to bude v dalších zápasech. Pak máme doma Brno, to musíme za každou cenu zvládnout. Nejlepší by bylo udělat nějakou bodovou šňůru. Všichni okolo sbírají bodík po bodíku. V boji o záchranu se bude počítat každý bod.

Nálada v kabině je samozřejmě úměrná tomu, jaká je situace, že?
Po podzimu jsme měli relativní bodový polštář, teď každý cítí tlak, když se nedaří. Nikdo z nás nechce hrát o záchranu a hlavně si nikdo z nás nepřeje, abychom znovu musel hrát baráž, nedej bože abychom byli poslední a sestoupili. Liga do Teplic patří, má tu velkou tradici. Potřebujeme každý bod, tomu musíme vše podřídit a na hřišti bojovat ze všech sil, aby se to dařilo.